Boj o první místo začal vycházet na pokračování ve 20.ročníku (1933/1934) časopisu Skaut-Junák. Ve skutečnosti to měli být Hoši od Bobří řeky, které Foglar redakci zaslal. Ti už čekali tři roky na své vydání. Po neúspěchu v Melantrichu, kam je zaslal do soutěže v roce 1933 o nejlepší knihu pro mládež, zkusil to ještě jednou v redakci Skauta-Junáka. Tajemník Svazu junáků skautů RČS Jaroslav Novák se k Hochům vyjádřil jako o „velmi sugestivní věci“ a chtěl román otisknout na pokračování v časopise. Na to však autor nepřistoupil a místo toho, podle vlastních slov, napsal pro Junáka Boj o první místo. Na, v té době ještě neznámé Hochy od Bobří řeky, se nezapomnělo a tak je Foglar nabídnul Melantrichu k otištění ve Slovíčku s podporou jeho redaktorky Jarmily Novákové. První kladná odezva čtenářů na Boj a uzavřená smlouva s Melantrichem na Hochy od Bobří řeky, dodala Jestřábovi kuráže, aby Boj o první místo nabídnul pro Slovíčko ještě v prosinci 1933. V Melantrichu však s odpovědí autorovi otáleli až do poloviny následujícího roku, než zaslali zamítavou odpověď. Nebylo možné vydat dvě tak rozsáhlá díla v tak krátké době od stejného autora. Nakladatelství v té době nemělo zájem vydávat ve větším množství dětskou literaturu. Prvenství a výsluní první tištěné „foglarovky“ tedy vyhrál Boj o první místo!
Jak již píše V. Nosek Windy ve svých Jestřábích perutích, nadšen úspěchem, zkoušel Foglar již v červnu 1934 štěstí s žádostí o vydání u pražského vydavatele Synka. Aby podpořil svoji žádost, uvádí: „Román byl vydáván na pokračování ve skautském časopise „Skaut-Junák“ a třebaže časopis nemá velký náklad, došel román značného ohlasu jak mezi hochy čtenáři, tak mezi pedagogy /skautští vůdcové, učitelstvo a t.d./“. Možná se zaleknul ohraničenosti svého díla a tak v následujících dnech do nakladatelství posílá k přečtení dopis školaček z Břeclavi. Ani to však nepohnulo s nakladatelem a tak se koncem srpna Foglar dozvídá, že kniha se nehodí k vydání. Pokus u Šeby je také bez valného úspěchu.
Mezitím Přístav volá zvítězil v soutěži Melantricha o nejlepší knihu pro mládež a již 7.listopadu 1934 se dostává do prodeje.
Přichází rok 1935 a s ním nové odhodlání pustit se do boje o vydávání knih. Jedna je venku a dvě jsou napsané. Proto na doporučení svého přítele Dr.Karla Skály (mezi skauty známého jako Čil), posílá ve druhé polovině února nakladateli Janu Kobesovi do Plzně dopis s rukopisem Boje o první místo k „nezávaznému prohlednutí a eventuálnímu nákladu“. Hned v prvním dopise uvádí také své požadavky. 20 autorských výtisků a 2.000Kč za náklad. Bohužel ani na druhý dotaz v červnu téhož roku od nakladatelství nedostává odpověď. Teprve v září se ledy začínají lámat. Na výtku, že dlouhým neodepsáním, ztrácí Foglar možnost nabídnout knihu vydání jinde, aby se ještě dostala toho roku k vánočnímu trhu, si Bohumil Kobes (syn nakladatele) dává s Foglarem schůzku, při které dojde k oficiálnímu dojednání podmínek. Jednou z nich má být, aby kniha byla vydána k pololetním prázdninám školního roku 1935/36.
Po osmi měsících od prvního dotazu se Foglar konečně dočkal. A tak jej v říjnu nakladatelství vyzývá, aby pročetl rukopis ještě několikrát, protože jsou tam místa, která potřebují opravit. Korektury jsou hotové během listopadu a kniha po úpravách má obsahovat zhruba 200 stran (nakonec je jich 146) včetně obrázků. Míla (pouze pro rodinu a přátele - zkrácenina Bohumila) Kobes navrhuje formát 25x18cm, podobný knihám vydávaným nakladatelstvím Novina. Jestřábovi se zdá tento formát příliš veliký a má dojem, že na něm kniha ztratí a bude příliš slabá.
Přicházejí pololetní prázdniny a jak bylo umluveno, kniha má být již na trhu. Foglar po té
co nenachází svoji knihu v několika pražských knihkupectvích posílá Kobesovi rozzlobený lístek s dotazem co se stalo s jeho knihou, že nikde není vidět. „Zdržel to celé malíř Salač“, je odpověď, kterou nedočkavý autor dostal od nakladatele. A tak žádost o vytvoření ilustrací putuje od Salače k dalšímu ilustrátorovi, tentokrát je to Wierer. Ten má napravit co předcházející ilustrátor nestihnul. A.L.Salač byl v té době velmi zaneprázdněným ilustrátorem knih nejen pro mládež. Mnoho prvorepublikových nakladatelství využívalo jeho služeb a tak se nelze divit tomu, že nestíhal. Nakonec Kobes zjišťuje, že nejen Wierer, ale i Šebek či další ilustrátor Cafourek, nejsou úspěšní a schopni vytvořit tolik potřebné ilustrace na kterých v tu dobu stojí a padá vydání knihy. Po měsících tápání se tak v březnu kniha vrací zpět k Salačovi.
Uplynul již rok od žádosti o vydání a přesto přicházejí stále nové a nové komplikace, které oddalují slavnostní chvíli. Korektury se opožďují a autor má řadu obav a výhrad k připravovaných obrázkům. Na řadu připomínek však již Míla Kobes nereaguje a tak zůstávají neopraveny. Ať už je to tělocvikář, který měl být oblečen sportovně – a ne v límečku s kravatou a v kabátě, jak sami hoši z Foglarova oddílu potvrdili a nebo noha Rudy Lorence
bez obvazu, na kterou Tužanský ukazuje a vyzývá jej, aby si jej sundal.
Zemský sjezd Svazu skautů, který se má konat na přelomu května a června 1936 se blíží a narůstá Jestřábova netrpělivost . Vidí jej totiž jako příležitost k většímu odbytu své nové knihy. 15.5.1936 konečně dostává informaci, že kniha bude do deseti dnů venku a tak dnes můžeme říci, že se objevila okolo 25.května. Bohužel, už Jestřáb nestihnul dát do Junáka „lokálku“ – informaci o nové knize. A tak Kobes nechal natisknout zelené letáky na nichž je vyobrazen pochodující skaut. Nápad, aby leták také obsahoval názvy kapitol, které by lákaly k zakoupení knihy, jako například Umrlčí maska nebo Jízda smrti, se však nerealizoval. Prodej knihy pak na sjezdu měl připadnout stánku firmy Skauting z Vodičkovy ulice, která ovšem neměla knihkupeckou licenci a tak měl Míla za úkol se v letáčku o tom nezmiňovat, aby nenastaly živnostenské problémy.
O tom jak složité byly přípravy s prodejem knihy vypovídá následujících několik řádků z dopisu zaslaného do Plzně:
„Všem knihkupcům v Praze by bylo dobré knihu zaslati a upozorniti je na příležitost Sjezdu, kdy bude v Praze nával skautů. Také by jsi mohl zaslati několik ručně dělaných plakátů s Tvou firmou, s nápisem: „Jaroslav Foglar, autor skautského románu Boj o první místo podepisuje tuto knihu v ukázkovém táboře pražské župy po celou dobu sjezdu.“ Letáky, jejichž návrh přikládám, nerad bych dal rozdávat svými hochy, bylo by to pro mne jako autora knihy trochu nevhodné, ale jistě rozdání obstará Dr. Skála, tím spíše, že já mám s oddílem po celý sjezd representační službu v ukázkovém táboře a hoši se nebudou z něho moci vzdálit.“ Foglar dále žádá o autorské výtisky, aby mohl rozdat svým šéfům u fy Oskar Stein, aby si z nich vyprosil dovolenou na předsjezdové práce.
A teď ke knize samotné. Mnoho nakladatelství v té době se drželo jednotných sazeb i desek. Vzhledem k tomu, že Kobesova tiskárna nevlastnila knihvazárnu (tuto práci pro ně obstarávala další plzeňská tiskárna - Grafia) a vzhledem k velkému počtu dotisků u některých z vydání foglarovek u tohoto nakladatelství, je nutné si všímat jednotlivých vazeb knih, protože jsou specifické pro jednotlivá vydání.
Boj o první místo, jenž byl na sjezdu k dostání, má specifické desky a s největší pravděpodobností byl vydán jen ve velmi malém nákladu. Proto také neměl svůj přebal, který se objevuje později, ale pouze improvizovaný ze žlutého slabšího papíru s hnědým tiskem. Barevný Salačův přebal byl hotov až v polovině června a to již bylo po sjezdu, kde se Boj začal prodávat. Kniha má oranžové celoplátěné desky v jejichž horní části uprostřed je autorovo jméno spolu s názvem knih a dole jsou skauti se stany u ohně. Existuje ještě jedna velmi vzácná vazba. Je to dárková vazba připravená pro autora v počtu pěti kusů. U Boje má zelené celoplátěné desky s kráčejícím skautem, nám známým z propagačního letáčku a později také z titulního listu druhého vydání Boje v roce 1940. Dnes jsou tyto dárkové vazby pro sběratele nedostižnou raritou.
Po úspěchu z prodaných knih během Zemského sjezdu se rozeběhla mezi spokojeným autorem a vydavatelem diskuse, jakým způsobem by se dále měla vést kampaň, která by podpořila prodej knihy. Ať už to měly být recenze v různých denících nebo ve Vůdci a Junáku. Pro první číslo následujícího ročníku byl připraven leták s vyobrazením kovboje. Na konci června však Foglar zjišťuje, že v knihkupectvích není jeho kniha vidět. A tak akce „Za dobré vysvědčení knihu“ se musí obejít bez Boje. Míla Kobes měl pro něj připravenou jinou taktiku prodeje a tím byl vánoční trh. „Dám-li knihu teď ven, zevšední, t.j. o vánocích bude stará, bez valného prodejního účinku“, bránil se a Foglar mu musel dát za pravdu. Během léta dostal ještě autor na základě svých dotazů v Radiojournalu nabídku pro zdramatizování Boje pro rozhlas. Bohužel neměl dostatek spojení na vlivné lidi z rozhlasu a tak se vysílání neustále odkládalo. Původní termín Vánoc toho roku nahradil podzim roku 1937 a nakonec začátek roku 1938. Foglar se nevzdával a poslal svůj jediný autorský výtisk do filmových ateliérů A-B Barrandov k nezávislém posouzení. Odtud mu odpověděli, že se k možnému zfilmování knihy odhodlají během následujícího roku 1937.
Bohumil Kobes předpovídal úspěch ve vydávání knih tak blízkých dětským srdcím a tak vyzval Foglara, aby připravil něco dalšího co by mohlo vyjít na začátku roku 1937. Nakladatelství Jan Kobes a synové v té době sídlilo výhradně v Plzni v Husově ulici 4. Někdo však může namítnout proč tedy ve svých knihách uvádí Praha-Plzeň? Již roku 1930 požádal Jan Kobes na živnostenském referátu Magistrátu hlavního města Prahy o udělení koncese pro nakladatelskou činnost. Ta mu je udělena následujícího roku 1931 v březnu. Sídlem je Cimburkova ulice na Žižkově. Tato adresa se poté objevuje v každoročním almanachu tiskařů po několik dalších let. Firma však na této adrese nikdy nesídlila a jak mi jednou pan Milan Kobes (syn Bohumila) řekl, adresa sloužila jen pro úřady.
Na konci listopadu 1936 80 obyvatel Vinohrad nalezne zelené reklamní letáky na Boj
o první místo ve svých schránkách. Jsou to poslední letáky, které ještě Foglarovi zůstaly od
sjezdu a tak je sám po večerech, aby nebyl poznán, roznáší po okolních domech. To proto aby
alespoň trochu podpořil svoji knihu, která právě po druhé přichází na trh a to ve velkém.
Kniha se objevuje s úplně novými celoplátěnými deskami, na nichž jsou vyobrazeni dva hokejisté. Tyto desky jsou pro první vydání Boje nejtypičtější. Nejběžnější jsou šedé celoplátěné desky, ale známe je také v zelené, modré a černé variantě.
V prosinci roku 1936 kupují Kobesovi tiskárnu Heller a Stransky v ulici Na Poříčí 9 naproti YMCE. O rok později již sídlí ve Školské ulici, kde ve dvoře domu č.p. 10a převzali provoz, jenž dříve patřil nakladatelskému domu Melantrich. Knihtiskařskou koncesi pro novou adresu dostávají Kobesovi po mnoha urgencích až v říjnu 1939. To však nebránilo tomu, aby mezi tím nepokračovali ve své nakladatelské živnosti. V tomto domě firma sídlila do roku 1948 než byla celá znárodněna a majetek zabaven. V porovnání s dalšími nakladatelskými domy, Kobesovo nakladatelství co do počtu ročně vydaných titulů, bylo jedno z menších a nehrálo v předválečné republice prim. To, že se jim podařilo nakonec díky skautskému bratrství „ulovit“ Foglara, byl velký úspěch. Velcí nakladatelé však dlouho na sebe nedali čekat a začali se pokoušet mladého autora přetáhnout na svoji stranu již v listopadu 1936. V době kdy vycházejí kladné recense na Boj o první místo ve velkých denících, nakladatel Hokr si zavolal Foglara k sobě a snažil se jej přesvědčit, aby pro něj psal skautské romány. Ten mu však namítnul, že již je zakotven u Kobesů a že má novou smlouvu pro další knihu, která by měla vyjít příští rok na jaře. Hokr jako velmi zdatný vydavatel jen tak mladého autora pustit nechtěl a ten mu nakonec musel slíbit, že pro jeho Knihovničku Mládí napíše nějaký krátký (32 stránkový) skautský příběh. Byl to však úskok, aby se Hokra zbavil neboť v té době již pracoval na skautské knížce, která později vstoupila do dějin jako Tábor smůly. Hokr se tak nikdy své povídky nedočkal.
Pražští knihkupci si kupují od nakladatelství jenom 500 kusů pro předvánoční prodej. Proč
tak málo? Ostatní nakladatelé dávají své knihy do obchodů do komise a tak jsou výkladní
skříně plné, zatímco Boj v nich chybí. Kobesovi v té době zastávali obchodní filosofii jenž
se neshodovala s prodejem knih do komise. Proto, ač se Foglar snažil jak chtěl, když obcházel knihkupectví, svoji knihu v nich nalézt nemohl, neboť byla, i přes pomalý prodej, rozebrána.
Během roku 1937 nabízejí prodejny znovu Boj o první místo v dostatečném množství. Konkurovat Hochům od Bobří řeky však během vánočního prodeje 1937 nemohl. Začátkem roku 1938 se začaly také množit připomínky knihkupců ke knize, která se pomalu stávala ležákem v regálech. Ty vedly Mílu Kobese k tomu, aby se rozhodl předělat Salačovu obálku „která prý straší lidi!“ malířem Zdeňkem Burianem. Touto obálkou pak byl opatřen dotisk prvního vydání Boje o první místo. Windy Nosek ve svých Jestřábích perutích píše: „Některé přehledy uvádějí další vydání v roce 1938, ale nic tomu nenasvědčuje. Dokonce i domněnka, že v tom roce byl proveden dotisk prvního vydání, je nejspíš lichá.“ A měl pravdu. Ten se objevil na trhu ne po listopadu 1938, jak jsem se původně na základě různých informací domníval, ale až na vánočním trhu následujícího roku, tj. v prosinci 1939. Tento dotisk má několik rozlišujících znaků. Ty nám pomohou jej spolehlivě určit. Desky jsou většinou celoplátěné a je na nich použit obrázek skauta Petra Solnara, nám známý z poloplátěných desek druhého vydání. Je však známá i poloplátěná verze. Celoplátěné desky pak mají barvu světle zelenou s modrým tiskem, šedé nebo světle šedohnědé se zeleným tiskem. Dalším znakem je vnitřní blok, který je totožný s blokem prvního vydání. Přebal jenž pochází od mistra Zdeňka Buriana se liší od toho který je použit na druhém vydání tím, že na něm není uvedeno II. vydání a na zadní stránce přebalu je uvedená nabídka knih týkající se roku 1939. V tom roce totiž vyšlo Novákovo Zelené jezero, nebo Chata v Jezerní kotlině, Tábor smůly, či druhé vydání Hochů od Bobří řeky.
Druhé vydání pochází z roku 1940. V tomto roce je trh již naplněn dalšími novými foglarovkami, o nichž si povíme někdy jindy. O tom, že kniha měla velký odbyt, větší než první vydání, svědčí fakt, že existuje ve dvou knižních variantách. Nejen dvě tiskové varianty, ale i množství existujících poloplátěných či celopapírových desek napovídá, že kniha byla stále dodávána na trh. Každopádně v červnu 1941 Foglar Boj znovu upravuje a má jít ke schválení k cenzuře tehdejší fašistické zvůle. Úspěch u cenzury měl také napomoci jakoby omylem vložený letáček ze Salesiánského domova, který měl napovědět, že kniha je o něčem podobném. Jeden z mnoha rozlišujících znaků nalezneme na straně 47, kde jsou přeházeny řádky. Ty jsou v dalším novém tisku již dány do pořádku. Tyto informace byly řadě sběratelů známy po několik let. Teprve nedávno objevená další korespondence přinesla důkazy o tom, že skutečně v druhé polovině roku 1941 byl vydán dotisk druhého vydání. Dalším faktem je i objevený přebal k tomuto vydání, jenž referuje o knihách vydaných 1941. Při znalosti toho jak nakladatelství postupovalo během války k vydávání dalších autorových knih, nemůžeme nepodotknout, že zřejmě i v dalších letech se sem tak pár kusů vytisklo bez vědomí Foglara. Ten se nakonec i o tomto vydání dozvěděl až po válce. Chtěl bych zde udělat krátkou poznámku, na kterou mě přivedl člen Jestřábova oddílu Jiří Zachariáš Pedro. A to: když v říjnu 1940 byl protektorátními úřady oficiálně rozpuštěn Junák, bylo velmi odvážné vydávat, v tak pohnuté době, knihy se skautskou tématikou. Takže nejen autor, ale i nakladatelství samotné tak dokázali svoji odvahu, o které se dnes mlčí a nebo ji někteří nepřející závistivci Jestřábovi upírají!
K třetímu vydání už během války nedošlo. Jeho tajemná historie zamotala mnohému badateli hlavu a došlo tak k tomu, že jsou i dnešní vydání Boje o první místo v nakladatelství Olympie špatně označována. Teprve nedávno se podařilo jeho existenci ověřit. Hlavním důkazem jsou řádky z Foglarova deníku či z dopisů z posledních dnů roku 1945. Středa 26.12.1945, byla svátečním dnem a proto se Jestřáb nevypravil do Ústředí Junáka, aby zde jako každý den vyřizoval svoji agendu či pracoval na nových číslech časopisu Junák. Zůstává doma a pracuje na devátém čísle. Odpoledne odchází do klubovny ve věži, kde žlutá skupina uklízí po vánoční nadílce. Před odchodem si ještě připravuje nezbytné dříví domů, když v tom přichází Čiki. „Přináší si na podpis nový „Boj o první místo“, zřejmě III. a nehlášené mně vydání! Beru si knížku od něj, ukážu zítra u Kobesů.“ Bohužel nám dnes Čiki, vlastním jménem Jaroslav Valenta, již nemůže podat svědectví o této události, neboť před pětadvaceti lety zemřel. Čtvrtek 27.12.1945 „Pak jdu ke Kobesům ukázat neohlášené III.vydání Boje o první místo. Náhodou starý Kobes přítomen. Nastává slovní tahačka, ve které výtězím na celé čáře. Starý Kobes chtěl III. druh knihy upřít, ale nedařilo se mu to.“ V sobotu 29.12.1945 jej Drahomíra Kobesová zve na oběd, aby „spravili“ Foglarem objevené nehlášené III. vydání Boje. Jestřáb ji hned odpovídá:
„Tvářili se tak pochybovačně (Kobesovi v Plzni), když jsem mluvil o desetitisícových přejetých i znovu dělaných nákladech. A přece tomu tak je. Nehlášený III. náklad "Boje" na který jsem přišel v těchto dnech, stojící sazba v Plzni na "Chatu" /naposledy se tiskla v roce 1941, oficiálně. Proč stála dodnes??/ a všelijaké zprávy to dotvrzují.“
Slovo „přejetý“ je výraz z tiskařského prostředí. Pokud se tiskne kniha, existuje dohoda mezi nakladatelstvím a tiskárnou. Kolik vytištěných kusů bude obsahovat celkový náklad s nepatrným množstvím navíc pro případnou výměnu za objevené zmetky. Proč tak přesně? Protože nakladatelství pak platí tiskárnu podle předem dohodnuté ceny, kterou tiskárna stanovila za jeden kus. A to je velmi pečlivě dodržováno. V případě nakladatelství Kobes se však jednalo o firmu, která je nejen vydávala, tiskla, ale i prodávala ve vlastním knihkupectví. Takže zde existovala pouze smlouva s autorem o počtu vytištěných kusů, které dostal autor zaplacené. Pokud se náklad vytisknul ve větším množství bez vědomí autora, za účelem zvýšení zisku bez uhrazení honoráře, mohl se tiskař či majitel nakladatelství vymluvit při objevení takto vytištěných knih autorem, že jednoduše náklad z různých důvodů přejel a pak mu nezbývalo než se s ním nějakou cestou vyrovnat, jako se to nakonec stalo i v roce 1945 mezi Kobesovými a Foglarem. V prvních lednových dnech roku 1946, však dohady okolo zaplacení třetího vydání pokračují. Mistrným úsilím se nakonec paní Kobesové podařilo Jestřába přesvědčit, že již mu byla částka uhrazena a 9.1. se umlouvaní na novém nákladu. IV. vydání má vyjít v počtu 5000ks. O několik dní později se od ředitele Holana z Melantrichu poprvé dozvídá, že by pro něj možná byl výhodnější náklad u Blahoslava. K Blahoslavu se Foglar se čtvrtým vydáním po roce a půl přeci jenom dostal, ale o tom až na dalších řádcích. Teď se ještě vraťme k tajemnému III. vydání.
Hlavním znakem jsou nepochybně desky. Jsou šedé celopapírové se Salačovou kresbou kovboje. Proč není tato kniha Bojem vydaným v době zákazu Junáka, svědčí fakt, že dotisky Boje v roce 1941 mají stejné desky obsahující obrázek Petra Solnara jako v u vydání v předešlém roce.
Ani jeden výtisk s „Kovbojem Jerrym“ neobsahuje čtyři kvaše od Bohumila Konečného Bimby, jako je tomu u obou tisků druhého vydání z roku 1940 a 1941. Pokud by vyšla v době druhého vydání, je zde otázka, proč je tedy neobsahuje? Odpověď nám zase potvrzuje, že po válce už je Kobesové neměli a proto se v novém nákladu neobjevily. Dalšími fakty jsou dva výtisky, které obsahují vpisy: Vánoce 1945 a datum z první poloviny roku 1946. Děti by určitě na Vánoce nedostaly knihu použitou, ale novou. Nebo upravený originální přebal z druhého vydání, jenž má přelepenou zadní stranu s reklamami knih a starými cenami, protože se po válce takové knihy prodávaly okolo sta korun. Posledním argumentem je otázka: Proč by Blahoslav tisknul čtvrté a páté vydání, pokud by tuto informaci neměl přímo od autora? Mnoho výtisků tohoto vydání se nedochovalo a tak je stále sběrateli považováno za vzácné, stejně jako první vydání.
V roce 1947 Foglarova spolupráce s Kobesovými končí vydáním právě knihy Přístav volá. Tiskové a nakladatelské družstvo Blahoslav před druhou světovou válkou vydávalo nejrůznější materiály pro obnovenou Junáckou organizaci a proto není divu, že se Boj dočká nového vydání právě tam.
V druhé polovině června či začátkem července 1947 vychází čtvrté vydání. Podle původního návrhu smlouvy, měla kniha vyjít v nákladu 10.000 výtisků a to ve dvou etapách po 5.000 kusech výtisků. Toto ujednání bylo učiněno pro první vydání knihy (hovoříme o čtvrtém), s tím, že při eventuálně dalším vydání knihy budou sjednány nové podmínky. Jak vidíme z tiráže knihy, došlo k tomu, že druhá etapa tištění se nakonec změnila v nové páté vydání a tak náklad u obou činil stejně pět tisíc knih. Kniha je ilustrována Bohumírem Čermákem. Ilustrace však nejsou tak zdařilé jak autor očekával a je jimi značně zklamán. Na svoji obranu malíř odpověděl: „Co se týče obrázků pro knihu „Boj“, věřte, že to jinak dopadnout nemohlo. Především, pan řed. Holan je tiskař a ten právě chtěl obrázky tak, jak jsou nyní. Vybral mně přesně stránky a vždy kam obrázek přijde, o nějakých postraních obrázcích, nechtěl ani slyšet. Prostě při Vašich knížkách potřebuji Vaše vedení a ne jeho.“
Čtvrté vydání má jednotné desky šedomodré barvy s modrým hřbetem a zlatým tiskem. U pátého vydání, jenž se nedostalo téhož roku na vánoční trh, jak se po celá léta milně tradovalo na základě tiráže, ale až o rok později (v prosinci 1948!), můžeme konstatovat, že má čtyři varianty desek a dva různé rozměry. Ať už jsou béžové s červeným hřbetem, rudé s rudým hřbetem, červené s hnědým nebo šedým hřbetem. Pro nedostatek informací k tomu vydání, se dnes můžeme jen dohadovat jestli šlo o pozdější dotisky nebo ne. Každopádně je to poslední foglarovka, která vyšla během čtrnácti let vydávání Jestřábových knih.
Na závěr této kapitoly bych velmi rád poděkoval za spolupráci Václavu Noskovi Windymu, Jiřímu Zachariášovi Pedrovi a Petru Vyletovi, bez jejichž spolupráce a po více jak třech letech usilovné badatelské práce, by těchto pár řádku nikdy nespatřilo světlo světa.
9.5. 2006, ve dnech 70. výročí vydání Boje o první místo nakladatelstvím Jan Kobes a synové v Plzni.
Luboš Trkovský
—————