Pracovní verze sešitu už vznikla s touto textací:
Už když jsem představoval koncept edice Téma pro foglarovce, říkal jsem, že chci kombinovat tematické texty s přehledem sběratelských artefaktů ke stejnému tématu. Myslel jsem to i tak, že někdy budou texty obsáhlejší a sběratelských materiálů k tématu bude méně, někdy to bude zase opačně. U korespondence jsem předpokládal, že sběratelská část bude podstatně obsáhlejší než textová. Nakonec se mi ale povedlo najít hodně podkladů i pro textovou část a věřím, že je stejně zajímavá.
Samozřejmě jsem věděl, že dopisů napsal Jaroslav Foglar tisíce, a rozhodně tak je v čem bádat. Neměl jsem ale ambici rozebírat konkrétní dopisy, šlo mi spíše o uchopení tématu více z nadhledu. Zaměřil jsem se na otázky, kolik dopisů vlastně JF za život napsal, komu psal nejčastěji, kolik času mu zabírala korespondence v denním programu, kde se vzaly a jak vypadaly hlavičkové papíry, co pro něj korespondence v životě znamenala atd.
Do tématu jsem nakonec zahrnul i autogramové kartičky (částečně se překrývaly s hlavičkovými papíry) a tím i autogramy samotné (k nim jsem již dříve napsal článek). Sběratelská část pak přináší více než 150 skenů, s jejichž doplněním mi pomohla řada sběratelů. Nikdo dnes již pravděpodobně nedokáže obsáhnout ve své sbírce všechno, přehled ale umožní lepší katalogizaci sbírky a možnost snadněji měnit nebo doplňovat jednotlivé kousky. Nedělám si ambici, že jsme pokryli vše (zvláště co se týče drobných barevných rozdílů), ale s čistým svědomím mohu říct, že přehled obsahuje většinu dostupného.
Postupně se objevovaly i další hlavičkové papíry a obálky, např. z Větrníka nebo Pionýra. Téma už by ale bylo moc široké, a proto jsem se do něj rozhodl zahrnout jen ty, které Jaroslav Foglar mohl ve své době sám použít (ať už se tak stalo, nebo ne), a pár zajímavých kousků navíc. Díky jeho aktivitám v časopisu ABC v 60. letech jsou tak zahrnuty materiály z této doby; Pionýr nebo Větrník naopak zahrnuty nejsou (jejich jménem nikdy nevystupoval). Výjimku tvoří jen objednací lístky a speciální obálky, kterých není mnoho a stojí podle mě za zaznamenání.
Ať se vám toto Téma líbí!
Od začátku, kdy jsem se tématem korespondence v životě Jaroslava Foglara (dále JF) začal zabývat, jsem si kladl otázku, kolik dopisů vlastně za celý život napsal. Je jasné, že známá osobnost, jakou JF bezesporu po většinu života byl, dostává mnoho dopisů od fanoušků. Troufám si ale říct, že už vůbec není samozřejmé, aby se takový příjemce pokoušel na všechny odepisovat. A JF to opravdu celý život dělal (nebo se o to alespoň snažil).
Odpověď na otázku, kolik dopisů JF za celý život napsal, samozřejmě není jednoduchá i přesto, že si vedl celoživotní archiv, jehož většina je nyní v Památníku národního písemnictví (dále PNP). Třeba jen odeslaných osobních dopisů (jejich kopií vytvořených JF) tam najdete přes pět tisíc. Další tisíce tvoří pak jeho dopisy napsané různým institucím a samozřejmě čtenářským klubům. Nicméně to stále není všechno, protože další část archivu je teprve předávána ze Skautské nadace JF do PNP (šlo o písemnosti, které byly dlouhá léta zapečetěné v bytě po JF) a PNP je nemá zpracované. I tam jde o tisíce dalších dopisů. Pokud tedy odhadnu celkový počet archivovaných dopisů napsaných JF, rozhodně se dostáváme hodně nad deset tisíc.
Jenže to jsou jen dopisy, k nimž JF vytvořil při psaní kopii, a většinou jde o klasické dopisy psané na stroji. JF posílal také řadu korespondenčních lístků, které psal často rukou. Méně často dostávali příjemci i delší dopisy psané rukou a pravděpodobně nedělal ke všem kopie (byť k řadě z nich ano). V pozdějších dobách posílal JF také hromadné dopisy a přímo do nich vepisoval kratší i delší vzkazy. Všechny tyto dopisy tak vůbec nejsou ve výše uvedeném čísle zaznamenány – a budou jich zase vysoké tisíce. Jak víme z dopisu Josefu Mikánkovi – Akelovi, jen v červenci 1977 napsal JF 95 dopisů a za rok 1983 uvádí, že poslal více než 1 000 dopisů (v 80. letech a první polovině 90. let mu čtenáři psali nejvíce)! A to vůbec nemluvíme o osobních dopisech v rámci oddílu. Bezpochyby tak JF trávil psaním dopisů mnoho času, půjde o hodiny denně po většinu života.
Když už otevíráme otázku ručně psaných dopisů, můžeme konstatovat, že jich byla menšina. Většina klasických dopisů byla psána na stroji. K rukopisu JF má nicméně zajímavý postřeh Petr Vyleta, který dlouhodobě studuje archiv JF v PNP: „Je zvláštní, že měl velmi výrazný rukopis ve dvou variantách – písmo stojaté a jindy ležaté. Obě varianty vypsanou rukou.“ Oba rukopisy používal souběžně a těžko odhadovat, proč je střídal (dělo se tak i v rámci jedné stránky).
Za pozornost stojí bezesporu i to, že si JF velmi často psal koncepty dopisů (nejen osnovy, ale celé dopisy) a mnoho se jich dodnes dochovalo. Spoustu času tak trávil ještě jejich finálním přepisováním.
Zajímavá je i situace, která nastala v polovině 60. let, kdy čtenáři hledali adresu JF a povedlo se jim najít jeho jmenovce. Ten nelenil a JF začal takto chybně zaslanou korespondenci přeposílat (což víme díky děkovnému dopisu, který mu JF za tuto službu zaslal).
V jeho adresáři (ať už v tom reálném, nebo pomyslném) byste našli tisíce kontaktů. Na mnoho z nich poslal třeba jen jeden lístek nebo dopis, ale byly i takové, kam jich od něj odešly stovky. Nezřídka dostal JF obdivný dopis od některého čtenáře nebo čtenářky, odpověděl na něj a nakonec z toho byla mnohaletá komunikace (v různé intenzitě třeba i desítky let).
Pojďme se tedy podívat trochu blíže, o jakou korespondenci hlavně šlo.
Vztahem Pumíka, Pycínka a Cabýnka (rodinné přezdívky maminky, bratra a JF) se zabýval detailně článek Petra Vylety ve 3. čísle Sborníku nezávislých foglarovců. S bratrem si JF tolik nedopisoval, ale s maminkou vždy, když byli od sebe odloučeni. To bývalo hlavně v době, kdy maminka byla na letním bytě nebo JF na táboře. Dá se říct, že alespoň jednou týdně si v rozsahu jedné A4 napsali, a nezřídka byla maminka v dopisech dost „ostrá“ (např. v roce 1938 mu psala na tábor: „Ty ses jen staral o kluky a na sebe jsi nemyslel. Slávo, poslední tábor!!“).
Co se týče dochované korespondence, z rodiny si JF ještě trochu více dopisoval ve dvacátých a třicátých letech se strýcem z matčiny strany Ing. Zdeňkem Fišerem, kdy ho JF nejprve žádá o půjčku na vydání knihy vlastním nákladem (nerealizovalo se) a o deset let později naopak žádá strýc JF o půjčku (realizovalo se se 7% úrokem). Více korespondence se bohužel nedochovalo, byť je pravděpodobné, že si JF dopisoval i s dalšími členy rodiny.
I tyto dopisy důkladně a skvěle popsal Petr Vyleta ve svém článku Jestřábovy nejen vesele hvízdající lásky ve Sborníku nezávislých foglarovců č. 8. Víme díky němu, že si JF psal s řadou dívek a žen velmi osobním tónem, a známe i řadu detailů jejich vztahů.
K JF psané slovo patřilo a cítil se v něm zjevně mnohem komfortněji než v tom mluveném. Proto i nepříjemné situace a „proslovy“ raději řešil korespondenčně nebo formou vzkazů. Členové Dvojky do toho samozřejmě patřili také a mnoho dopisů bylo určeno i jim. Jejich četnost se zvyšovala v dobách větších neshod, typicky v obdobích, kdy starší členové měli ambici zasahovat více do vedení oddílu nebo jakkoli narušovat zaběhnuté pořádky. V takových případech mezi nimi docházelo i k obsáhlé korespondenci.
JF byl také v kontaktu s větším množstvím již „vysloužilých“ dvojkařů, nezřídka si psali celý život. Za zmínku stojí zvláštní nerovnost v množství přijatých a odeslaných dopisů u Radko Kadlece, který JF poslal více než 400 dopisů, a on mu jen něco přes 20. Je ale pravděpodobné, že jejich dopisy z dvojkařské doby se nedochovaly a s ohledem na kontroly úřadů nechtěl pak JF „provokovat“ častým psaním knězi, a ještě do zahraničí (Radko Kadlec emigroval). Obsáhlou celoživotní korespondenci vedl JF také s Jarmilem Burghauserem – Jumbem.
Jedním z nejlepších a celoživotních přátel JF byl skaut Josef Mikánek – Akela. Není tak překvapením, že korespondence právě s ním dosahuje jednoho z největších svazků. Psali si mezi lety 1937 a 1984 a k dispozici máme za tu dobu více než 100 dopisů.
Větší množství dopisů si JF vyměnil mezi lety 1959 a 1971 i s Rudolfem Janíčkem, s nímž se seznámil během práce v internátu a který se později zasloužil o vydání několika foglarovek v Polsku. Podrobně se této korespondenci věnuje Petr Vyleta v článku Tajemství polského úspěchu ve 4. čísle Sborníku nezávislých foglarovců.
Obsáhlejší korespondenci ale najdeme např. i se Stanislavem Sohrem (hlavně ohledně aktivit kolem vydavatelství PULS Ostrava), Vladimírem Stárkou – Wabim (v letech 1942–1993) nebo manželi Kalivodovými (1966–1980). A podobných je rozhodně více...
Jak už jsme si řekli na začátku této kapitoly, nezřídka se stávalo, že JF napsal nějaký nadšený čtenář, on mu odpověděl a tím se začala korespondence trvající i desítky let (s různou intenzitou). Pozoruhodné je, že JF na takové dopisy odpovídal často se zaujetím; rozhodně se vždy neomezoval jen na strohé odpovědi (zvláště v době, kdy měl ještě dostatek sil a korespondence nebylo tak mnoho jako třeba v 90. letech).
Například mu čtenář Jiří Šoustar z Horní Bobrové v roce 1944 psal, že by rád studoval, ale že rodiče mají pekařství a krám a on že by chtěl otevřít někdy obchodní dům. JF mu na to s velkým pochopením odpovídá: „Už to skoro v duchu vidím – krásný vysoký dům – dole samé široké výkladní skříně, plno lidí všude kolem, u chodníku stojí auta s vaším jménem – do domu proudí pořád davy zákazníků – a tam kdesi uvnitř – ano samozřejmě, tam je oddělení mládeže! Tam hoši koupí ty nekrásnější kopací míče, stany, lyže, zkrátka vše, co jejich chlapecké srdce žádá. A nikdo je tam nebude ledabyle odbývat, nebo dokonce šidit, nikdo tam k nim nebude příkrý, jak někdy dospělí lidé k hochům dovedou. Vždyť majitel závodu je člověk, který nezapomněl, že i on byl jednou hochem – a který jím vlastně v duši zůstal i v dospělém věku.“
Pozoruhodná je také hojná korespondence s českobratrským evangelickým farářem Janem Odstrčilem z Klobouků na Moravě. JF (ač naprostý ateista) si i na dálku vytvořil s panem farářem důvěrný vztah, ve kterém se nebál otevřít a psát tak, jako kdyby se velmi blízce znali. Jejich korespondence začíná na konci roku 1944 a končí až smrtí Jana Odstrčila v roce 1971. Poté si JF ještě nějakou dobu psal s jeho syny Janem a Pavlem (díky nimž se s panem farářem i seznámili). Toto téma Petr Vyleta shrnul v mimořádně zajímavém článku Milý pane faráři! ve 2. čísle Sborníku nezávislých foglarovců.
Z řady čtenářů, s nimiž si v dětském věku začal JF dopisovat, se později stali jeho spolupracovníci v různých rovinách. Patří sem například František Ulč nebo ilustrátoři Milan Zezula a Petr Barč.
JF byl známý tím, že ilustrátorům podrobně popisoval svou představu, jak by měla ilustrace vypadat. Ať už šlo o ilustraci knižní, nebo okénko komiksu. Nezřídka doplnil i jednoduchý náčrt své představy. Možná i proto si přisvojoval větší autorská práva na ilustracích, než bylo obvyklé.
Dochovala se korespondence JF s řadou ilustrátorů, veřejně známá je korespondence se Zdeňkem Burianem (bohužel ne moc obsáhlá, měli mezi sebou spíše profesionální vztah) i delší dopisy s Bohumilem Konečným – Bimbou. V druhé polovině čtyřicátých letech si JF více psal i s malířem Bohumírem Čermákem, který mu tou dobou ilustroval knihy. Se všemi si nicméně zachovával spíše formální vztah včetně vykání. Podobně to ostatně měl i s dalšími spolupracovníky, například Janem Fischerem nebo Karlem Burešem.
JF stál u zrodu klubů Mladého hlasatele od počátku v jeho 2. ročníku, a tak bylo přirozené, že je měl také na starost. Klubů postupně přibývalo a hlavně po rozšíření povinností JF ve 4. ročníku už potřeboval pomocníky. V rubrice Klubovní pošta je dlouhodobě cítit autorství JF, nebo alespoň jeho dohled, byť je pravda, že v denících se informace o práci na Klubovní poště zatím nepovedlo objevit.
Podobné to bylo i po válce ve Vpředu. Ve Sborníku nezávislých foglarovců č. 7 (článek Foglarovy čtenářské kluby) se pak dočteme: „Milada Matunová – Viša a kolega Ivan Skřivánek měli kluby Vpředu rozdělené dle lichých a sudých čísel. Každý z nich zpracovával přihlášky a hlášení ,svých‘ klubů a odpovídal na ně podle potřeby korespondenčně nebo stručně do rubriky Klubovní pošta. Jestřáb korespondoval jen s asi pěti vybranými elitními kluby. Na víc neměl čas.“ Zdaleka ne každý lístek z té doby podepsaný „Foglar“ byl ale napsán přímo JF. Viděl jsem několik autentických korespondenčních lístků nebo dopisů na hlavičkových papírech Mladého hlasatele i Vpředu, kde sice podpis byl čitelný, ale zjevně nebyl psaný vlastní rukou JF. Foglarovy čtenářské kluby si cenily nejvíc odpovědi od samotného JF, tak jim bylo vyhověno (všechno sám zvládnout nemohl).
Každopádně v PNP je ve složce Klubovní korespondence více než dva tisíce kopií odeslaných dopisů (plus další byly do PNP předány a nejsou dosud zpracovány). Korespondence neutichla ani během války ani po ukončení činnosti JF ve Vpředu a pomalu se uklidnila až začátkem 50. let. Rozhodně to neznamená, že by později nepsaly další kluby, ale už je nepočítáme do této éry. Koneckonců v polovině 60. let působil JF i jako stovkař u klubů ABC a i tam vedl s kluby bohatou korespondenci (jak víme třeba od Jury Stegbauera nebo Josefa Červinky – Grifina, kteří do jeho stovky patřili).
S řadou pisatelů z klubů si JF psal i později po skončení jejich klubovní činnosti, s některými i velmi intenzivně a po celý život. Sem patří korespondence se Zdeňkem Pírkem, pozdějším předsedou Klubu přátel JF, který až do roku 1952 zasílal hlášení o činnosti svého klubu FČK 2093 Ohnivé šípy z Třebářova a s JF si pak dopisoval až do konce osmdesátých let (krátce nato zemřel).
Překvapivě obsáhlá je ale i složka dopisů klubů ze Slovenska.
JF ve svých dopisech klubům vždy ukazoval, že si podrobně jejich dopis přečetl, což pochopitelně ocenili a muselo je to těšit. Současně se je snažil povzbudit a motivovat k další činnosti a morálním hodnotám. Zde pro ukázku jeden z těchto dopisů pro kroužek Správného kluka (Praha 14. prosince 1943):
„Milí hoši ze 731. kroužku ,Létající eskadra‘:
Dostali jsme od vás hlášení, psané 15. listopadu a vzali jsme na vědomí různé změny v sestavě členstva.
Škoda, že jste přišli o tu klubovnu na hřišti DTJ! Či jste se jí přece jen nevzdali? Nebo máte už jinou? Ani se skoro nedivíme, že se u vás v Hlubočepích dějí takové případy. Je tam pořád ještě hodně a hodně hochů, kteří by potřebovali napravit. Snad jste četli také ten článek o ,chlapcích z Prokopského údolí‘, jak se špatně chovali u jezírka, nadávali si atd. Ti byli také tehdy z Hlubočep. Máte velmi velký úkol před sebou: Napravovat, zlepšovat hochy u vás!
Jednou na jaře si k vám udělám vyjížďku na kole, zahrajeme si spolu nějaké pěkné hry a vůbec se seznámíme. Připomeňte mně to asi tak v březnu. Na shledanou.
Za redakci časopisu SK. JF“
JF rozhodně nepodceňoval ani oficiální korespondenci. Řada požadavků ani jinak vyřešit nešla. I když se například jednání s Kuratoriem mládeže za 2. světové války vedla většinou osobně, v korespondenci jsou žádosti o možnost oddílového táboření. Podobné formální korespondence se pochopitelně dochovalo více, např. i s dlouholetým zaměstnavatelem JF, firmou Oskar Stein.
Samostatnou kapitolou je korespondence se Svazem spisovatelů. JF se tam pokusil přihlásit v roce 1950 a od té doby poslal za několik desetiletí více než 70 dopisů. Poprvé byl přijat až v roce 1965. Po „normalizačním“ vyloučení o pár let později byl pak přijat znovu až v roce 1987.
Na přelomu 20. a 30. let se JF snažil prosadit některá svá literární díla k vydání. Obesílal tedy větší i menší nakladatele s prosbou o přečtení svých rukopisů. Byl neznámým autorem a ti to měli vždy těžké. Hrou osudu mu nicméně tato „povinnost“ měla vydržet po většinu života, byť už později nešlo o to, že by byl neznámým, ale naopak byl z politických důvodů nežádoucím. JF tak za celý život napsal mnoho dopisů vydavatelstvím knih i redakcím časopisů. Velmi často nabízel časopisům i různé kratší texty (a to dokonce i s tím, že netrvá na uveřejnění svého jména coby autora). Někdy uspěl, většinou však ne.
Do této skupiny patří i dopisy Čs. státnímu filmu (v letech 1956‒1957) nebo obsáhlá korespondence s rozhlasem, která probíhala mezi lety 1933 a 1962 (jejich spolupráce přinesla mnohé výsledky).
Ve sloupku Svobodného slova z 24. 1. 1995 (šlo o přepracovaný článek z týdeníku Naše rodina č. 12/84 z 11. 1. 1984) se dočteme, že v době, kdy JF nemohl publikovat po zákazu jeho práce pro časopis Vpřed, si zavedl „bodový systém“, který ho měl motivovat k užitečné činnosti. Jeden bod v něm byl i za napsaný dopis. Body si nepřipisoval jen za dopisy, ale byla to součást motivační hry. Tento systém koneckonců používal JF i v devadesátých letech. Zajímavé je také to, že lze najít zápisníky JF, v nichž je patrné číslování příchozích dopisů. Jak konstatoval Petr Vyleta, on korespondencí doslova žil.
Byla samozřejmě období, kdy bylo v životě JF korespondence méně (typicky do 2. poloviny 30. let, kdy nebyl veřejně známý, a pak v 50. letech, kdy došlo k velkému útlumu jeho aktivit komunistickým režimem – i v té době si však stěžoval na nedostatek času způsobený zaměstnáním v internátu), ale naopak zažil i výrazný nárůst korespondence. Velmi mnoho dopisů (sám udává přes 500) dostal JF po diskusích nad jeho tvorbou ve Zlatém máji v roce 1964. JF zde navázal na předchozí nápad využívaný při komunikaci s kluby 11. stovky ABC (posílal jim v duchu oddílových Čigolig hromadný dopis Tam-Tam) a rozeslal s omluvou hromadnou odpověď na tyto povzbuzující dopisy.
Prakticky stejně JF vyřešil i další nápor korespondence, tentokrát s blahopřáními, která dostal u příležitosti svých 60. narozenin v létě 1967 (tj. v období, kdy mu opět hojně vycházely nejen knížky, ale i Rychlé šípy, a navíc v období oddílového tábora). V knize Stanislava Sohra Zase zní Píseň úplňku z roku 1968 se dočteme (str. 39): „J.F. o tom říká, že tak mocnou vlnu dopisů, přátelství a lásky svých čtenářů nikdy nečekal. 11. 7. 1967 píše v dopise z třiačtyřicátého tábora u Zelené říčky pod Kriváněm: ...velice pěkně o mě píší v novinách. Pražská pošta mě sem doručuje hodně dopisů k šedesátce, báječných, krásných, že bych až plakal…“
Teprve v roce 1973 začíná JF pravidelně používat hromadné dopisy, kterých pak za svůj život napsal skoro pět desítek. O tom ale podrobněji až dále.
Odpověděl tedy JF na KAŽDÝ dopis? Minimálně se o to snažil, ale zpoždění nabralo někdy takových rozměrů, že už to vzdal. Opakovaně se v hromadných dopisech omlouval, např. v hromadném dopise z léta 1992 sám píše: „Omlouvám se čtenářům, kteří mě psali v době vánoc, ale bylo nad mé síly nával korespondence zvládnout. Teď v červnu už je bohužel pozdě na vánoční poštu odpovídat.“ Skutečně šlo ale opravdu jen o vánoční přání. Psal jsem JF shodou okolností 6. ledna 1992 a on mi pak na tento dopis odpověděl 3. dubna. Víme, že si v pozdějších letech z došlé pošty každého dne dělal „balík“ a ten následně otevřel v okamžiku, kdy na něj v čase došlo. Balíky vánočních přání z roku 1991 tak zůstaly bez odpovědi (opravdu jen bez odpovědi; dopisy četl, což dokazuje to, že odpověděl na ty urgentní).
Pár řádků ale opravdu dostal skoro každý, kdo JF napsal. Nicméně i v dobách, kdy korespondence chodilo méně (mimo Vánoce a narozeniny), existovaly výjimky, jak dokládá vzpomínka Romana Šacha – Šachína ze začátku 90. let publikovaná na Bohouškovi: „Zkusili jsme Jestřábovi napsat několik dopisů a čekali jsme, jestli nám na ně odpoví. Protože jsme všichni pocházeli z jedné ulice, tak od nás Jestřáb dostal tři různé dopisy. Mně a Milanovi R. odpověděl Jestřáb moc hezky a přátelsky. Našemu třetímu kamarádovi Mírovi V. však Jestřáb odpověděl, ať už mu my kluci z Raketové ulice (dnešní ul. Italská, Kladno) nepíšeme, protože ho akorát zdržujeme v jeho práci. Musely se mu totiž ty naše dopisy sejít ve stejnou chvíli, a když chudák vypisoval na korespondenční lístek potřetí za sebou Raketovou ulici, tak si třeba myslel, že si z něho děláme srandu.“
Pokud ale šlo o rychlou odpověď, mohla dojít skutečně obratem i v době, kdy měl jinak JF velké zpoždění v odpovědích na dopisy. Ty krátké jednoduše upřednostnil a vyřídil obratem. Například na dopis doručený 13. 5. 1991 odpověděl formou korespondenčního lístku (s přípiskem) hned druhý den. Jen dopisy vyžadující delší odpověď zůstaly bokem k pozdějšímu vyřízení.
Dá se říct, že byl JF k obrovské mase čtenářů až neuvěřitelně vstřícný. Opakovaně volal po tom, aby si čtenáři posílali ofrankované obálky na odpověď. I když to ale čtenář neudělal, snažil se odpovědět ve vlastní režii (byť ho to stálo nemalé peníze, navíc často platil doběrečné za špatně ofrankované zásilky adresované jemu a složitě hledal adresy v několikatisícovém adresáři). Je jasné, že musel odpovídat na stále tytéž dotazy čtenářů, pokládané celá desetiletí. Zvláště v 90. letech, kdy mu už oči moc nesloužily, se omezoval na krátké odpovědi, a pokud vyžadovala odpověď více prostoru, raději se jí vyhnul (např. na dotaz, proč používal ve Vpředu pseudonymy, mi odpověděl, že „měl své důvody, o kterých se nemůže rozepisovat“).
Ve sloupku Svobodného slova 27. 11. 1995 JF vysvětluje, že zimní hromadný dopis mu pomáhal zvládat nápor korespondence s vánočními přáními a letní pak zase blahopřání k červencovým narozeninám. Pochvaluje si, že má možnost celkem snadno informovat o aktuálním dění a připomínat, aby mu čtenáři neposílali knihy k podpisu atd.
K pravidelnému vydávání hromadných dopisů se JF uchýlil na Vánoce 1973 a až do roku 1978 je psal vždy na Vánoce. Tyto dopisy už byly číslovány (zpětně od 3. dopisu z roku 1975). V roce 1979 pak přidal i jarně-letní dopisy na zvládání korespondence související s narozeninovými přáními. Ty z počátku nebyly číslované a teprve v roce 1993 je JF zpětně zahrnul do počtu, a po 26. čísle se tak najednou objevilo číslo 35. Nemusíte se bát, nic mezi nimi nechybí, jen byla tato čísla zpětně přidělena při přečíslování se zahrnutím i jarně-letních dopisů. V 90. letech ze zdravotních důvodů JF psal hromadné dopisy méně často a posledním je pak 49. dopis z října 1998.
Historie hromadných dopisů je velmi dobře popsána ve dvou jejich souborných vydáních, jednak ve Sdružení přátel JF v roce 1993 (tam jsou neúplné, protože JF ještě v jejich psaní pokračoval) a hlavně pak v perfektně zpracovaném vydání ve Skautské nadaci JF v roce 2020 (později vyšel ještě obsahově shodný dotisk). Ze zajímavých okolností si připomeňme, že:
Jak již psal Zdeněk Pírek ke korespondenci Vpředu: „Redakce žádný z dopisů (čtenářů) neopomíjí, žádný z dopisů nekončí v redakčním koši, ale pečlivě na všechny odpovídá. Malá rubrika na stránkách časopisu, v níž redakce odpovídá, samozřejmě nemůže dávat skutečný obraz kontaktů redakce se čtenáři. Na více jak 95 % dopisů čtenářů redakce odpovídá přímo, písemně. A protože si je vědoma, že dopis na obyčejném nebo úředním papíře není to pravé a přitažlivé, že čtenář po přečtení dopis z redakce jen tak hned neodloží a nezahodí, dává si zhotovit dopisní papíry se záhlavím. Takové dopisy se schovávají po léta a v životě mladého člověka mají nesmírně velký význam.“
V době Malého/Mladého hlasatele byly ke korespondenci používány buď obálky a hlavičkové papíry Melantrichu, nebo pak přímo s logem časopisu. Neexistuje zase tolik variací, nejvýše tak speciální obálky k zasílání výher v soutěžích.
Po válce měl už JF ve Vpředu lepší postavení, a mohl tak plně rozvinout svůj marketingový talent. Vedle oficiálních tiskovin Mladé fronty (včetně označení Vpřed – Rychlé šípy) existovala celá řada variant obálek i hlavičkových papírů. Jiné se používaly k běžné korespondenci se čtenáři (typicky s vyobrazením Rychlých šípů nebo ilustrací čtenářů), jiné zase pro korespondenci s kluby (ilustrace tábořiště s textem „Foglarovy čtenářské kluby“). Ilustrace Rychlých šípů a klubařského tábořiště pochází od Bohumíra Čermáka. Hlavičkový papír Rychlých šípů byl nejprve k dispozici v černobílé podobě (A4 i A5) a byl použit i na udělovacích listinách k čestným odznakům. Později pak byl tento papír vytisknut i v barevném provedení (byť s nekvalitním soutiskem barev), a je tak mnohem vzácnější. Nesmíte ho ale zaměnit s novotiskem z roku 2020, který po nálezu originální ilustrace připravila Skautská nadace JF a byl součástí truhly a krabice pokladů Rychlých šípů v jejich nabídce.
Po ukončení éry Vpředu JF v korespondenci se čtenáři často používal staré hlavičkové papíry ze Vpředu. Jednak jich měl velkou zásobu a při své pověstné šetrnosti je nechtěl vyhazovat, ale především jistě dobře tušil, jak taková věc bude na malé čtenáře působit. A jak potvrzuje ve vzpomínce Petr Vyleta, fungovalo to: „Sám si vzpomínám, když jsem v roce 1956, tedy mnoho let po zákazu RŠ, viděl velké červené ‚Vpřed, časopis pro chlapce a děvčata‘ se známým obrázkem dívky a chlapce, jak čtou Vpřed s RŠ a dole na konci textu dopisu podpis toho, jehož jméno jsem vídal v těch báječných časopisech. Byl jsem ohromen (přestože ta hlavička byla přeškrtnutá).“ Mnohé takové dopisy byly příjemci uchovávány doslova celý život.
Po roce 1970 pak přichází období osobních hlavičkových papírů JF. Pravda je, že jeho první osobní hlavičkový papír nese datum už z ledna 1957, ale zde jde jen o ručně vyrobených 50 kusů, které dostal JF darem od člena oddílu na vánoční schůzce. Nejstarší známý tištěný hlavičkový papír s Rychlými šípy je tak datován 28. 1. 1971 – je ale pravděpodobné, že ho měl JF k dispozici už v roce 1970.
JF si nechával v sedmdesátých letech tisknout několik variant osobních hlavičkových papírů a vždy si vyžádal z tiskárny štoček s obrázkem, aby ho pak mohl použít pro případný další tisk někde jinde. V tiskárně totiž hrozilo, že je po určitém čase zlikvidují nebo ztratí. To se také v mnoha případech stalo. Častějším používáním se matrice štočku navíc opotřebovala a tisk už nebyl kvalitní.
Kdo JF pomáhal s tiskem na začátku 70. let, se mi nepovedlo dohledat. Na přelomu 70. a 80. let mu ale dodával hlavičkové papíry Viktor Zlámal – Viki z T.O. Wampirs z Havířova, který sám pracoval v tiskárně. Často k tomu využíval papíry, které se používaly k prokládání rentgenových snímků (schovával mu je kamarád lékař). T.O. Wampirs pořádali také tematické večery pro širší skupinu kamarádů. Jeden byl věnován i JF. Sice se jim ho nepodařilo zlákat k cestě na Ostravsko, ale alespoň vytiskli pamětní kartičky v počtu 500 ks (dvě barevná provedení), z nichž JF 150 kusů podepsal a vrátil zpět a zbytek mu zůstal na rozdávání zájemcům.
Úsměvné je, že T.O.Wampirs dokonce pořádali sbírku na korespondenční náklady JF, protože věděli, že korespondence má mnoho, a náklady na její odesílání tak musí být značné. Jak mi řekl Viktor Zlámal, až mnohem později se dozvěděli, že JF finanční nouzí rozhodně netrpěl.
V roce 1983 se u JF objevil fanoušek Martin Prouza z Nového Města nad Metují, který později vydatně pomáhal JF s publikováním Našeho oddílu v Novoměstském zpravodaji (a ještě později i Frymburských ozvěnách). Martinův otec, František Prouza, pracoval jako reprodukční fotograf v tiskárně n. p. Východočeské papírny v Novém Městě nad Metují (dnes firma Bauch, Navrátil a spol. s r.o.) a Martin přes něj zařídil nejen tisk dalších hlavičkových papírů různých druhů, ale i novou výrobu tiskařských štočků. Ta se prováděla pro východočeské tiskárny na speciálním pracovišti v Hradci Králové. K většině tisků se štočky vyráběly, od JF nebyl žádný vypůjčený, neboť ty jeho byly již nepoužitelné nebo se někde ztratily (nejčastěji v tiskárně), a tak bylo jednodušší je znovu vyrobit.
Některé štočky se JF předávaly spolu s vytištěnými materiály, s některými se počítalo ještě pro případný opětovný tisk a ty zůstávaly v tiskárně v Novém Městě nad Metují. Štoček s Rychlými šípy je jediný, který se podařilo v tiskárně najít a zachránit. Po roce 1989 se většinou tisk pomocí štočků již neprováděl, a tento štoček tak zůstal u Martina Prouzy dodnes.
JF si v osmdesátých letech nechal vyrobit (nejen u Martina Prouzy) ještě i další tiskoviny usnadňující mu korespondenci s přáteli a čtenáři. Patří sem papíry (menší i větší gramáže s různými ilustracemi) formátu korespondenčního lístku sloužící na kratší vzkazy, menší lístečky sloužící pro autogramy, ale i předtištěné korespondenční lístky, které pak JF stačilo jen podepsat (případně doplnit pár větami). Stručnější verzi korespondenčního lístku zajistil pro JF Ivan Vápenka v polovině roku 1989. Tu obsáhlejší využíval už v roce 1983 a autora neznáme. Některé další mu dokonce darovali i neznámí fanoušci. JF byl velmi šetrný a opravdu využíval vše, co měl k dispozici. Po roce 1990 jste od něj mohli dostat dopis například i na hlavičkovém papíru Sdružení přátel JF z Brna.
Osobních hlavičkových papírů používal JF desítky, a je z nich tak samostatná pěkná sbírka. V květnu 2020 Skautská nadace JF nabídla v rámci sbírky na stavby kluboven sadu dvanácti nepoužitých hlavičkových papírů z pozůstalosti JF, které byly doplněny novým tiskem hlavičkového papíru RŠ (dle nalezené ilustrace ze Vpředu). Zájem byl veliký a všech 25 sad bylo prodáno během osmi hodin.
Jak mi sdělil Jiří Zachariáš – Pedro a potvrdil Roman Šantora – Bobo, táborová pošta nebyla vynálezem JF. První dochovaná skautská táborová pohlednice je už z roku 1919 z tábora 13. oddílu. Rok před Dvojkou je také používala minimálně vodní Pětka nebo 22. oddíl Karla Skály – Čila. Dvaadvacítka měla ke Dvojce zvláště blízko a její táborová pošta byla velmi bohatá a pestrá. Byla jedním z oddílů v nájmu na lodi Skaut, a možná se tak právě ona stala hlavní inspirací táborové pošty Dvojky.
Za první republiky bylo běžné nechat si k vyvolání vlastní fotografie natisknout na její druhou stranu i linky, a vznikla tak pohlednice. Dalo se tak udělat jen menší množství pohlednic, čehož právě táborová pošta využívala.
JF také nechal pro potřeby tábora v roce 1939 vyrobit takové pohlednice. Nejznámější je motiv „Nástup“, který se dochoval i v pozůstalosti JF, a ve sbírkách je tak nejčastěji (většinou neprošlé poštou). Druhý motiv, který je občas vídaný („Přišel balík“), už se zachoval jen v podobě prošlých pohlednic, a je jich tak podstatně méně. Podle Jiřího Zachariáše – Pedra existují ještě dvě další: „Rozcvička“ a „Rozdávačka“, ale bohužel se mi je nikde nepovedlo dohledat a nezbývá než po nich nadále pátrat.
Ještě jednu pohlednici s motivem Sluneční zátoky můžete najít. Zde jde o profesionální tisk a s největší pravděpodobností byla vytištěna spolu s jednou autogramovou kartičkou JF mezi lety 1935‒1940 ve firmě bratra JF Zdeňka (mimochodem i jeho hlavičkový papír JF ke korespondenci používal). Tato pohlednice ale byla vyrobena v menším nákladu, a ve sbírkách se tak neobjevuje běžně.
Hlavičkové papíry existují i ve Dvojce; nevypadá to ale, že by byly využívány nějak masově. Spíše jde o zajímavosti, které jsou v různých sbírkách v jednotlivých listech.
Je všeobecně známo, že JF nedělal s podpisy svých knih (a nejen jich) žádné drahoty. Pozornost ho těšila a autogramy rozdával rád. Nejen, že neodmítal návštěvy, a i pro nečekané a neznámé návštěvníky si pár minut vždy udělal (ačkoli si stěžoval, že ho návštěvy odvádějí od práce), ale zvlášť na přelomu osmdesátých a devadesátých let se často vídal se svými čtenáři na četných besedách (a nutno podotknout, že i hojně navštěvovaných). Na všech těchto setkáních vždy docházelo k poskytnutí autogramů, a zvlášť na besedách se JF podepisoval celé hodiny. Podpisů tak najdete v jeho knihách spoustu a „pouhý“ podpis JF z knihy raritu opravdu nedělá.
Nicméně i toto téma poskytuje sběratelům prostor. Podpis JF se v průběhu let samozřejmě vyvíjel, a i v jednotlivých obdobích lze pozorovat výrazné rozdíly. Co vše lze vysledovat?
První kniha JF spatřila světlo světa 8. 11. 1934 (Přístav volá vydaný Melantrichem, JF si ale do deníku poznamenal, že mu ji Melantrich doručil až 14. 11.) a JF zemřel 23. 1. 1999. Tato dvě data tak ohraničují možný nález autogramu JF v jeho knize. Z mně známých exemplářů je první autogram ze 14. 11. 1934 (Přístav volá v mé sbírce, zjevně autorský výtisk) a poslední z 27. 12. 1998 (Boj o První místo z roku 1990 ve sbírce Mirka Škváry).
Samostatnou zajímavostí autogramu JF jsou autogramové kartičky velikosti pohlednice v různé gramáži papíru, vždy na jedné straně s fotkou JF a na druhé čisté. Dnes už je obtížné získat k tomuto tématu přesnější informace, dovolím si tak citovat vzpomínku Josefa Bláhy – Řešetláka: „Tyto kartičky, či spíše pohlednicové lístky, si nechával Jestřáb tisknout v různých dobách v tiskárně ve větším počtu kusů, zřejmě tam někde měl nějakého známého… Podarovával pak příležitostně návštěvy nebo je i posílal dopisy. Ve své době mne těšilo, že si takto (aniž by se mne ovšem na cokoliv ptal) nechal vytisknout i jednu z mých fotografií, kde se sám sobě líbil…“
Kartičky jsou tištěné ofsetem, ale kolik jich bylo a kam se všechny poděly, zůstává zatím tajemstvím. Pravdou je, že většina z nich je sběratelsky špatně dostupná. Nejznámější kartička s fotografií JF je z roku 1937. Existují doklady, že byla rozesílána na žádost čtenářů redakcí časopisu Vpřed v druhé polovině 40. let. Jestli ale byla vytištěna a rozesílána už v dobách Mladého hlasatele – což mohla (a s ohledem na slušnou kvalitu tisku je to i pravděpodobné) –, nejsem schopen doložit.
Všechny výše uvedené informace jasně dokládají důležitost korespondence v životě JF. Troufnu si říct, že i to ohromné množství hodin, které dopisováním se čtenáři strávil, také výrazně přispělo k získání doslova celoživotních fanoušků. Viděl jsem mnoho dopisů, které jejich příjemci uchovávají jako poklad celá desetiletí.
Naopak JF pomáhala korespondence udržovat alespoň trochu pozitivní náladu, dopisy čtenářů mu dodávaly tolik potřebnou podporu – především v době, kdy mu komunistický režim nepřál a neumožnil publikovat. Zájem čtenářů mu pomáhal překlenout tuto dobu a povzbuzoval ho k další práci. Citace dopisů čtenářů využil JF i k vytvoření cyklostylových přehledů, které pak používal při komunikaci s nakladateli jako důkaz zájmu čtenářů.
V případě psaní mladším příjemcům využíval JF dopisy jako další ze svých výchovných nástrojů. A s ohledem na to, kolik jich napsal, můžeme říct, že po psaní knih, redakční práci v časopisech a vedení oddílu to byl jistě nástroj významný.
Korespondence byla každopádně pro JF celoživotním tématem; celý život k ní přistupoval velmi vážně, což dokládá i článek Dovedeš napsat adresu? v 1. vydání Zápisníku 13 bobříků z roku 1941, z něhož vybírám: „V dnešní době se už nepoužívá sáhodlouhých oslovení (na obálce). Stačí ,pan’, ,paní’, ,slečna’. Znáš-li zaměstnání adresáta, připiš je vedle jeho jména nebo pod jméno. ... Nezapomeň dozadu na obálku napsati vždy a za každých okolností svou zpáteční adresu. Píše se k hornímu zadnímu okraji obálky.” Když jsem JF poslal v roce 1992 nadepsanou ofrankovanou obálku na odpověď, přesně dle tohoto popisu připsal vlastní rukou nad mé jméno „Studující“ a k hornímu zadnímu okraji svou zpáteční adresu. Po více než padesáti letech přesně dle vlastních pokynů.
—————
—————